prosinec

zbývá pět dní do začátku světa.
sedím na posteli, ve sluchátkách florence, háčkuju svoji obří šálu, piju zázvorovej čaj.

update posledního měsíce, řekněme?
hm.

• začala jsem se učit francouzsky, mam z toho velkou srandu a velmi mě to baví.

• už něco přes měsíc jsem si neoholila hlavu, zase to nechávám dorůst, tak jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží teď. ale mam z tý existence vlasů obrovskou radost. z nějakýho důvodu jsou ale neuvěřitelně tmavě hnědý, asi si na ně zítra dám heřmánek s citronem, páč takhle nejsem uplně spoko.

• proběhly dvoje vánoce - jedny jen my dvě spolu (to bylo neuvěřitelně krásný a smutný zároveň) a druhý klasicky doma (byla jsem doma skoro týden, to už se nestalo aspoň dva roky, bylo to zajímavý).

• hodně jsem háčkovala, prakticky pořád háčkuju, pořád mam něco rozdělaného a dost mě to zase chytlo.

• ty dva týdny před vánocema jsem byla v neuvěřitelnym stresu (nejdřív z tvého odjezdu a pak tak obecně z práce a světa), zase jsem skoro nejedla a byla velmi vyčerpaná, úzkostlivá a v depresi. teď už je to fajn. je to prostě jak na houpačce, jsem velmi nestabilní a citlivá existence. někdy je hodně náročný s tim fungovat, ale vždycky se to nějak zvládne nakonec.

• proběhla taková velmi velmi komorní pracovní vánoční party. bylo to krásný. spousta super hudby a vegan cukroví. hrozně moc jsem pila, spousta vína a spousta cigaret po dlouhý době. napsala jsem ti spoustu blbin. druhej den jsem snídala čínskou nudlovou polívku.

v příštích dnech proběhne největší úklid, kterej kdy v tomhle bytě proběhl, řekla bych.

taky nějaká přeorganizace bytu asi.

taky je v plánu pečení a party recepty, co se obědů týče.

další háčkování a taky spousta šití.

a ve středu je úplněk, takže to je třeba náležitě prožít.

no a pak bude život konečně. těšim se, velmi se těšim.

prostě velký plány se světem.

zase mam pocit, že žiju.

a je to skvělý.

slunko na výletě.

výměna rostlinstva.

káva a tahle kniha, velmi třeba.

slunko a v dálce sníh.

vánoce

dnes je neděle, 15. listopad, měsíc je v novu.

včera jsem se probudila a uvědomila si, že už jsou vánoce.

prostě jen tak.

přeplo se to z podzimu do vánoc.

nějak mi došlo, že se vždycky zuby nehty držim hrozně dlouho podzimu a pak je najednou půlka prosince a vánoce jsou nevyhnutelný a dost si je užívám, ale pak je mi zpětně líto, že jsem nezačala dřív.

podzim má několik měsíců a vánoce jen tři čtyři týdny.

vstala jsem, uvařila si matchu se skořicí a vanilkovym cukrem.

namazala jsem si obličej hřebíčkovym krémem.

vykouřila jsem to tu badyánem, vykuřování badyánem je svět.

dala jsem si do okna svítící kometu.

udělala jsem trochu nějakou výzdobu.

venku jsem natrhala nějaký jehličnatý větvičky.

na venkovních dveřích mam vánoční věnec.

piju čaj s kardamomem a hřebíčkem.

a začala jsem si vytvářet vánoční playlist.

dívám se na starý vlogmas kohosi velmi fajn.

a tak.

žiju.

mam v plánu udělat si zázvorovou limonádu.

v octu mám naloženou skořici, hřebíček, jehličí a citrusový slupky, bude z toho čistič a bude vonět jako vánoce.

asi si vyrobim nějaký náušnice, jako červený kuličky nebo něco podobně hloupýho.

a upeču velmi kořeněný sušenky.

budu pít kakao a budu žít a nebudu plánovat dál, než maximálně na zítřek.

mam dovolenou a jsem velmi odhodlaná neumřít, no.

dnes je pátek, 2. říjen

zítra je důležitý den.

mam ráda tyhle večery před důležitým dnem.

udělala jsem nějakou nutnou práci, zatím co se mi pekla dýně a brambory.

uvařila jsem si heřmánkovo měsíčkový čaj, udělala si masku z jílů, aloe, amly, skořice, vit. E, dýňovýho oleje a trošky henny a to mám na svých 4mm vlasech už asi hodinu.

na obličej jen jíly a vit. E na pár minut.

velká páteční party.

poslouchám znovuobjevenou Vesnu a miluju to, běhá mi z nich mráz po zádech občas.

svět nějak přestal existovat, čas přestal existovat.

postrádá to jakejkoli řád.

a to se mi asi líbí.

byla jsem dneska na asi hodinový procházce u řeky, bez sluchátek, se psem a s foťákem.

a bylo to strašně skvělý a uklidňující.

takže to asi zkusím praktikovat častějc.

a chci víc fotit, ať už ten film konečně můžu vyvolat a vidět, jakej jsem fotograf (hah).

a taky bych ráda zase trochu kreslila nebo malovala.

ale jsem velmi spokojená tam, kde momentálně jsem.

uplynulej měsíc byl plnej podzimních outfitů, burčáku, káviček a taky hlavně buchet. první espresso tonic (velká party).

háčkování.

stříhání vlasů komusi a holení vlasů mých.

proběhla i rostlinná štafeta.

hodně se četlo a odpočívalo.

hodně společnýho vaření a filosofování.

tetování se navzájem.

hodně slunečných procházek.

jedno fancy rande místo zrušenýho divadla, protože nic nás nezastaví v nošení cool outfitů, nic. (to se mi hodně líbilo, bylo to velmi spontánní, slanočokoládová zmrzlina, rostlinná štafeta, procházení se, dvojitý presso v půl osmý večer, vaření večeře, to večerní slunko..)

no a tak.

žiju a je to skvělý.

občas skvělý, občas náročný.

přesně takový, jaký to má být.

dnes byla neděle.

naposled jsem něco napsala před sto lety.

mam pocit, že se změnilo všechno a zároveň nic.

je večer.

dala jsem si ledovou sprchu, protože v tuhle chvíli neexistuje teplá voda.

ale ohřála jsem si vodu v rendlíku, abych si oholila nohy a umyla vlasy.

děsně skvělej to počin.

růžová voda a meruňkovej olej na obličej, ledová cola a pár piškotů na žaludek.

mam asi úpal, aspoň google to tvrdí.

věci sbalený, život sbalenej.

balila jsem a poslouchala cestovatelskej podcast.

přesypávání těch všech oříšků, sušenýho ovoce, vloček ze skleniček do látkovejch pytlíčků.

zrnka kávy do krabičky a mlýnek k tomu.

plynovej vařič, skládací nožík po mámě, foťák a náhradní film.

tohle bude velkej život.

pořád nějak nedokážu uvěřit tomuhle životu.

jednak že bude pár dní svět někde jinde.

jednak že nebudu tak strašně rozervaná, protože kvůli světu jinde nebudu muset opustit ten tamní svět.

tamní svět jede se mnou.

(ale máme teda v plánu se rozejít při stavění stanu, kdyby to někoho zajímalo.)

těšim se.

věci fungujou, věci se dávají do kupy.

měla jsem dneska asi hodinové psychologické sezení s jedním ze šéfů, řekněme, pokud si na něco takovýho vubec hrajem ještě.

a bylo to super.

mam ráda lidi, který dovedou otevřeně komunikovat a řešit věci.

teď tu sedim, poslouchám zas po delší době florence.

snažim se naladit na tu cestovní realitu, uvědomovat si to.

asi si ještě zamedituju, aby mi mezitím doschly vlasy a čas spát.

já jen.. jsem fakt ráda, že svět je jakej je a že já jsem jaká jsem a tak.

je to super.

tohle byla taky dovolená.

kde jsem prakticky jenom pila kafe.

a trhala třezalku.

náhodná poezie.

káva, slunko a noha náhodného pána.

opět káva a kniha.

čtyřdenní svět.

bylo mi podivně.

sedla jsem si na jogamatku a začala obmotávat v pátek koupenej růženín, abych ho mohla nosit na krku.

poslouchala jsem svou německou hudbu, pak se to dostalo k omnii a potom k omnii, kterou vubec neznám.

no a objevila jsem novej vesmír asi, protože proboha.

začala jsem přesazovat kytky a poslouchala tu a tančila si tu při tom a prostě život, totálně.

nechápu, kde tohle bylo celej muj život.

dostatečně čarodějnická hudba, naprosto appropriate.

koupila jsem si dneska světle růžový prostěradlo.

a obmotala ten růženín.

nevim, jak to funguje s těma barvama.

vždycky mam takovýhle období, kdy je nějaká barva mega důležitá a s tim i určitej kámen a tak.

předtím to byla světle/mátově zelená a avanturýn.

teď ta růžová.

růžový svíčky a sháněla jsem růžovou sukni, ještě než jsem si to uvědomila.

zvláštní.

zajímalo by mě, o čem to je.

dnešek je třetí den ze čtyř, kdy vedu neuvěřitelně organizovanej život.

bylo hrozně zajímavý naplánovat následující čtyři dny naprosto detailně, když jinak zásadně neplánuju a uplně nevidim dál, než na dva dny dopředu.

ale teď to bylo potřeba.

čas rychlejc utiká, to především.

udělala jsem asi milion věcí, aniž bych z toho byla ve stresu, protože jsem měla všechno naplánovaný a rozepsaný a nemusela na to myslet prakticky.

už jen zejtřek a zas bude svět zpátky.

ale dobrý věci uplynulých dnů:

cold brew s lískooříškovym mlíkem, pro to bych umřela.

znovuobjevená omnia (wolf an dro, niiv's cauldron, dance until we die a další).

procházka světem pod ořechovkou.

úklid bytu takovym způsobem, že takhle čisto tu v životě nebylo.

placičky ze zbytků po odšťavnění řepy, svět.

přivezla jsem si z domu starej foťák na film, takže už jen zítra koupim film a bude to skvělý.

oznámení společný dovolený v práci a už jsme trošku začaly plánovat (jo, dál než na dva dny dopředu, ha).

večerní procházka přes hrad na malostranskou.

čtení dám ti slunce, zatím co ty jsi vedle mě psala svoje věci na notebooku.

přivezení kytary a hraní na kytaru, miluju.

koukání na konceptuálném gauči na dirty dancing a jezení pečených brambor a řapíkatého celeru.

pití piva na pracovním dvorku.

večerní bosá procházka a trhání květin.

tetování si stehna.

modrá barva na vlasy

stály jsme vedle sebe ve čtyři ráno u mě v koupelně v bílo modrých košilích a čistily si zuby.

už pár let tvrdim, že čas a dny v týdnu a tyhle podivnosti absolutně postrádaj smysl.

teď ale tuplem.

dřív jsem nikdy nebyla vzhůru celou noc až do svítání.

teď už ani nevim, kdy naposled jsem šla spát nějak přijatelně pro společnost.

přijatelně pro mě je to i v ty čtyři ráno klidně.

a naučila jsem se plánovat přesně na dva dny dopředu, nic dál neexistuje a je to tak uklidňující.

některý věci jsou naprosto samozřejmý a je jasný, že takhle to prostě je.

na druhou stranu něco je stále překvapující, jako když řeknu, že tě mam ráda.

já vim.

líbí se mi, jaká je v tom všem poprvý v životě jistota.

jasně, něco tam neni jistý nikdy, ale to si spíš způsobujem samy a celkem vědomě.

ale taková ta jistota, že se nestane, že bych se ráno probudila a dozvěděla se, že je konec.

z ničeho nic, bezdůvodně, nečekaně.

že se mi to všechno jen zdálo, že jsem si něco namlouvala.

to je hrozně uklidňující.

a celej svět je najednou hrozně v klidu.

neřešim sračky, protože se mi prostě nechce a hlavně na to ani nemam kapacitu.

trochu flákám práci, protože se mi moc nechce žít v tomhle světě teď, ale zatim si nikdo nestěžoval.

ona se tam zas brzo najde nějaká rovnováha.

i když to léto bude asi totálně crazy.

ale nebylo by to naopak divný, kdyby bylo léto a nic by se nezměnilo?

do teď bylo každý léto v mym životě jiný, než zbytek roku.

buďto prázdniny, vloni nová práce, letos pořád ta stejná, ale zas vlastně.. změnilo se to, že mam nějakej osobní život, řekněme.

ale i tak by bylo divný, kdyby všechno ostatní zůstalo stejný.

takže tak.

pojďme si sbalit modrou barvu na vlasy, jahody, bezinkovej sirup, tu čokoládu se slanym karamelem, cool boty, Dám ti slunce a Kdo chytá v žitě. a kafe. a pojeďme na Slovensko. teď hned.

ztělesnění umění.

čtyři dny života.

teď už dva.

těžko vysvětlitelný komukoli, vždycky by to vyznělo jako něco nezdravýho a přitom je to krásný.

sepisuju si v poznámkách seznam na jednotlivý dny a žiju tim, že tam mam věci typu "koupit růžový víno a hezký kalhotky".

svět.

je neuvěřitelný, jak poklidný dneska všechno je.

udělala jsem asi 850 věcí.

a dnešek byl totální umění.

malovala jsem na tričko, konečně.

mam novej deník a miluju ho.

(píšu teď mega moc, chci mít všechno zaznamenaný, popsaný, svět je teď tak důležitej.)

uposlouchala bych se wait for me od rise against z the ghost note symphonies.

to album je geniální a vždycky si na něj jednou za čas vzpomenu a znova z něj umírám.

až se uvidíme, vezmu si ty nový černý šaty.

protože chci bejt asi poprvý za tu dobu krásná tímhle způsobem.

chci vědět, co si o tom budeš myslet.

tyhle čtyři dny jsou krásný a dost potřebný, ale i tak už se strašně těšim.

stejně tomu pořád nějak nemůžu uvěřit.

chci, aby se na to někdo zeptal, chci to říct nahlas.

všimla jsem si tě, jasně, že jo, ale asi s tim nemam potřebu něco dělat.

asi je mi celkem jedno, co se teď stane.